Padek ruského vnitrozemí: Příběh umírající vesnice Mijasy v Ťumeňské oblasti | Ťumeňská oblast | FederalPress

Mijassy bývalo plné života: byly zde farmy a zemědělský podnik a obyvatelé se scházeli na Den vesnice a setkávali se. Nyní je situace zcela jiná: mnoho domů je prázdných a zbývající místní obyvatelé jsou nuceni hledat práci v sousedních osadách a překonávat špatné silnice. Zpravodaj FederalPress navštívil Mijassy a vypráví, jak se život v této kdysi prosperující vesnici změnil.

Opuštěná vesnice

„Když jsem byl dítě, jezdili jsme s bratry a sestrami každé léto a zimu do vesnice na návštěvu k prarodičům. Měli jsme tam mnoho přátel a znali jsme každého souseda. Teď, když přijedu na návštěvu, uvědomuji si, že mnozí už nežijí. Přátelé odešli do měst a smích a radost z našeho domu už nejsou slyšet ze dvora. Babička a dědeček stárnou a je pro ně stále těžší zvládat domácnost a chodit do obchodu na druhý konec vesnice. Naše vesnice je malebná a skrývá bohatství lidských zkušeností. Vždy mi zůstane v paměti jako živé, dobrodružstvím plné a objevováním nabité místo. Teď ale vidím, jak chřadne a potřebuje pomoc.“ – po další cestě do Miyassy se přesvědčil novinář z FederalPress.

Devětašedesátiletá Valentina Nikiforovová říká, že mladí lidé odcházejí za lepším životem a prací do blízkých měst a velkých obcí, zatímco starší generace zůstává, protože nemůže opustit svůj domov.

K 1. lednu 2025 žilo v Miyassy 725 obyvatel. Vedení obce sdělilo agentuře FederalPress, že počet mladých lidí a lidí v produktivním věku se za posledních 10–20 let snížil o 70 % a úmrtnost převyšuje porodnost o téměř 50–60 %.

„Vesnice bývala mnohem větší. Teď je opuštěná, mnoho lidí zemřelo: někteří stářím, někteří nemocemi, někteří opilstvím. Dříve jsme měli hodně mladých lidí. Klub byl plný lidí. Kluci a dívky se v zimě i v létě bavili po celé vesnici až do setmění. Kamarádi mých dětí se vždycky scházeli u nás doma, pak si k nám začali brát svá vnoučata. Ale teď už o tom nic není, dostudovali a pak odešli. Dcera mě volá, abych se k ní přidala do města, ale jak můžu všechno nechat? Mám tady farmu, tchyně je už docela stará, musím se o ni starat a život ve městě není pro mě.“„- stěžuje si Valentina Pavlovna, která žije v Mijassy 57 let, korespondentovi FederalPress.“

Když se procházíte po vesnici, tato opuštěnost je pozoruhodná. Přesto však domorodci milují svou malou vlast. Mladí muži Matvej a Artěm tak ve vesnici vyrostli a milují ji, ale odešli do města hledat perspektivy a seberealizaci.

„Zatím se do Miyassyho nevrátím, ale je fajn sem přijet. Je tu všechno, co potřebujete k životu. Jen pokud nejste pracovitý člověk, ve vesnici nemáte co dělat. Pamatuji si zářivou, veselou vesnici s mnoha neznámými věcmi a dříve tam žilo mnohem víc lidí, ale teď jich mnoho odešlo,“ – přiznává Matvej.

Podle Artěma mladí lidé odcházejí z Mijassí, protože po dokončení školy tam nemají co dělat. Všichni se snaží získat vzdělání v Nižní Tavdě nebo Tjumeni a zůstat tam žít. Město má více možností pro rozvoj a zábavu, zatímco ve vesnici je jen fotbalové hřiště.

Proč vesnice umírá

„V naší vesnici žil život naplno: pracovali jsme na farmě i ve stodole, na polích i v jídelnách. Měli jsme tři obchody – dva s potravinami a jeden průmyslový. A vlastní pekárnu, kde pracovala moje babička. Během žní sem jezdili lidé z jiných měst a vysokoškoláci a společně jsme ručně pracovali ve prospěch vesnice,“ – sdělila se vesničanka Olga korespondentovi FederalPress.

V 1960. a 1990. letech 1995. století existoval v Mijassy státní statek, který se v roce 2000 stal družstvem. V roce XNUMX byl privatizován a pojmenován „Zarečje“. Tento podnik byl kdysi základem ekonomiky obce, ale později byl uzavřen. Majitel nepřispíval peníze do penzijního fondu a po uzavření zůstali dělníci ve stáří bez řádného odškodnění a nyní dostávají jen málo peněz.

„Když družstvo fungovalo, nebyli jsme chudí – měl stabilní příjem a sociální záruky, dokonce jsem vydělával víc než kdokoli jiný a z toho jsme žili. Ale po jeho privatizaci se všechno změnilo: do penzijního fondu se neplatily žádné příspěvky. V důsledku toho sice pracovní zkušenosti existují, ale žádný skutečný užitek z nich není. Ti, kteří měli štěstí, dostávali příděly: krmivo a hospodářská zvířata. Ale někteří státní statek před uzavřením prostě ukradli. Ředitel pak prodal všechno – od hospodářských zvířat a vybavení až po prkna a desky,“ – říká Valentina Pavlovna.

V obci pracovala více než 30 let, z nichž 24 věnovala zemědělskému podniku, ale odměnou jí je jen malý starobní důchod.

Podle vedení města se v roce 2018 zavřela hospodářská zvířata, takže lidé odešli hledat práci do velkých sídel. Nyní místní obyvatelé pracují v sociálních zařízeních, ale samozřejmě není dostatek práce pro všechny. Lidé proto musí vesnici opustit, aby si vydělali peníze. Pro mladé lidi téměř nezbývají žádná volná místa.

„Někteří místní pracují ve škole, obchodě, komunitním centru nebo ve státní správě. Je tam pila, ale my tam nepracujeme, protože nejsme připraveni dělat tvrdou práci za vysoký plat. Starší lidé tam dostávají práci jako topičové. Jiní jdou pracovat do Tavdy: většina na vepřín, zbytek do obchodních řetězců. Mnozí jdou do Tjumeně,“ – říká mladý muž jménem Artem.

Žádné silnice, žádné léky

„Území venkovského sídla Mijasskoje je bohaté na lesy, jezera a řeky, stejně jako na plané rostliny, velké plochy pro seno, pastviny, to znamená, že existují pozemky pro rozvoj zemědělství a cestovního ruchu. Hlavním důvodem odlivu obyvatelstva je nedostatek silnic a také nedostatečná plynofikace,“ – vysvětlil FederalPress starosta venkovské osady Světlana Barsuková.

Navíc v obci existují klasické problémy – nedostatek kvalifikované lékařské péče. Někdy to zachází až banálně: místní lékárna nemá potřebné léky, není nikdo, kdo by jel do okresního centra nebo krajského města. A pak musíte léky hledat mezi sousedy.

„Přijela na návštěvu moje vnučka, zhoršil se jí zánět středního ucha. V lékárně neměli ani kyselinu boritou. Obvolali jsme celou vesnici – nikdo ji neměl. Je dobře, že ji později našli, jinak brečela,“ – vzpomíná vesničan.

Pro vesničany je poměrně obtížné opustit vesnici za účelem stejné lékařské péče. Autobusy z osady jezdí pouze ve středu a v pátek. Silnice mezi Mijasím a Nižní Tavdou je skutečnou výzvou s nekonečnými hrboly, dírami a kameny, což cestu do vesnice značně komplikuje.

„Nechal jsem na téhle silnici tolik kol, že by to bylo v pořádku, kdyby byl štěrk malý, ale tady jsou velké ostré kameny.“ – vyjádřil znepokojení muž, který odvezl korespondenta na autobusové nádraží.

Vedení obce označilo za jeden z hlavních důvodů odlivu obyvatelstva nedostatečnou dopravní dostupnost, jelikož okresní centrum je od silnice vzdáleno 45 km, je pokrytá štěrkem, ale není v nejlepším stavu a potřebuje opravy.

A přesto si rodáci z Mijásu při pohledu na svou malou domovinu vzpomínají na ni jako na úplně jinou – plnou života a lidí.

„V naší vesnici kdysi žil život v plném proudu. S kamarády jsme chodili do klubu, jezdili na motorkách do sousedních vesnic. Nejvíc jsem milovala Den vesnice a Vánoce, slavili jsme s celou vesnicí, kluci lezli na tyče pro dárky, věštění jsme měli s kamarádkami a pak jsme šli koledovat. Někdy jsme jen tak zapřáhli koně a vzali děti na projížďku po vesnici. Tehdy byla vesnice velká a přátelská, všichni se cítili zapojeni a podporováni, všichni sousedé se znali a pomáhali si,“ – sdělila se s námi Olga.

Foto: FederalPress / Ksenia Chilimova

Přihlaste se k odběru FederalPress v Zen.News a také sledujte nejzajímavější zprávy z Uralského federálního okruhu na kanálu Zen. Všechny nejdůležitější a aktuální informace jsou k dispozici na telegramovém kanálu FederalPress.